Když víra selhává: 10 dnů hledání Boha ve stínu pochybnostíUkázka

Pochybujeme, protože žijeme ve světě limitů a omezení.

Protože nemáme všechny odpovědi, přirozeně se rodí otázky:

Jaký je Bůh? Jak ho mohu poznat? Jaký smysl má život? Kudy bych se měl dát?

Jeden anonymní mystik ze čtrnáctého století jednou řekl, že se nacházíme "v oblaku nevědění." A proto pochybujeme. Ne vždycky vidíme oblohu.

Nicméně jedno si tu potřebujeme připomínat. Že tohle všechno bylo součástí Božího záměru. On to schválně stvořil právě takhle. Do systému zabudoval limity, omezení. Nebyla to náhoda. Věděl, že budeme muset žít s velkou řadou neznámých. A přesto se rozhodl, že příběh lidí bude vypadat právě takhle... Když se Bůh rozhodl tvořit, mohl říci své ano tisíci jiných možností. Ale neudělal to. Vybral si tento svět. Vybral si tebe. Vybral si mne. Omezení a všechno ostatní. A přesto se o tom vyjádřil, že to je "dobré.”

Tohle všechno znamená, že pochyby jsou normální.

Jsou přirozeným důsledkem života v tomto světě.

Nepochybuješ proto, že bys byl příšerný člověk nebo že jsi méně duchovní než ostatní. Pochybuješ proto, že jsi člověk.

Tohle je důležité, protože tolik křesťanů se na pochybnosti dívá jako na nevýslovný, odporný hřích...

Bůh nestvořil Adama a Evu s tím, že by měli odpovědi na všechny nejtěžší životní otázky. Místo toho jim poskytl prostor, aby bádali, ptali se a učili se. Obdělal zahradu, v níž vedle víry mohlo existovat tajemství. To znamená, že když pochybujeme, není to proto, že bychom byli pro Boha zklamáním. Je to proto, že pochyby jsou přirozená reakce na naše omezené chápání...

Víra není o omezení, je o možnosti. Víra je o blízkosti na dotek, spřízněnosti, vztahu. Ale abychom se tam dostali, někdy potřebujeme, aby se nám jistoty otřásly. Aby se nám naše vzorce zkomplikovaly. Aby naše otázky zůstaly bez odpovědi. A právě tam, v hlubině vztahu, se setkáváme ne se seznamem náboženských klišé, ale s Osobou. Narodilo se přátelství.